„Z širší perspektivy“
Film jsem si vybral, protože mi nic jiného nešlo. Věnoval jsem se studentské žurnalistice, a to poměrně úspěšně, a také studentskému divadlu, ale evidentně mi nestačil prostor, který samotná studia poskytovala. Na fyzice jsem poměrně brzy dospěl k tomu, že neoplývám talentem výjimečným, ale pouze průměrným, což je to nejhorší. Co se týká filozofie, tam jsem věděl, že to není obor, ale pouze vzdělání. Když jsem začal získávat ocenění za amatérské filmy, tehdy jsem si pomyslel, že bych se měl zabývat právě filmem. A když mě vyhodili z filmové školy, došlo mi, že právě na kině mi záleží nejvíce.
Když jste se začal zajímat o kino, považoval jste film nikoliv jako hru, ale jako nástroj rozhovoru o důležitých věcech?
Když jsem byl ještě na základní škole, viděl jsem „Věznici parmskou” od Christiana-Jaquea s Gérardem Philipem v hlavní roli. Film byl tehdy pro mládež nepřístupný, protože se v něm hrdinové líbali. Díky otcovému klobouku a brýlím jsem se na tento do 18 let nepřístupný film do kina dostal. Udělal na mě obrovský dojem. Od toho okamžiku beru kino vážně, stejně jako romány. V raném dětství jsem se jich hodně načetl. Ty významné knihy ležely na poličce, ze které je otec zakazoval sundávat. Dělal to pravěpodobně zcela jistě úmyslně, protože věděl, že tímto způsobem mne to zaujme.
Kino je podle Vás umění v paralelním vztahu k literatuře?
Ano, jsou rovnocenné, o tom jsem přesvědčen již dlouhou dobu. Já jsem nejen velmi hodně četl, ale také jsem viděl velké množství filmů. Od 16 let jsem byl v diskuzním filmovém klubu „Po Prostu”, kde jsem mohl zhlédnout spoustu kvalitních filmů. A to jak ty nedebutové, tak i archivní, které nebyly promítány veřejně. Měl jsem tak široký náhled do světové kinematografie, nebyl jsem odkázán pouze na současný repertoár.
Ve Vašich filmech do literatury saháte zřídka. Většinu filmů jste realizoval na základě vlastních scénářů.
Právě proto, že si literatury považuji, nemám snahu ji přenášet na plátno, protože funguje nejlépe ve své vlastní disciplíně. Jedinou výjimkou je – podle mého názoru – „Gepard” od režiséra Luchina Visconti na podkladě románu spisovatele Giuseppe Tomasi di Lampedusa. No možná ještě přenesení díla Johna Steinbecka „Na východ od ráje”, kterého se ujal Elia Kazan, má v sobě sílu srovnatelnou s románem. V těchto případech lze diskutovat, co je lepší – zda román nebo film, ale obecně filmové adaptace literatuře vždy něco vezmou. To samé bylo i u vzpomínané „Věznice parmské”, kterou jsem prožil při prvním, mladistvém, kontaktu. Když jsem ji ale viděl později, všiml jsem si spousty kýčovitých dějů. Možná se stopově vyskytovaly také u Stendhala, ale film je zvýraznil. Kromě toho mám za sebou několik literárních adaptací. Přistoupil jsem k nim velmi pokorně, protože se jako autor cítím spokojen a nemusím se v každém z mých filmů exponovat.
V autorských filmech často jednak saháte k literárním – nebo dokonce obecně kulturním – motivům, jako je Faustova stopa ve Vašem posledním filmu „Éter”.
S plným vědomím, koneckonců často je ukotvena v evropské literatuře velmi hluboko a to v různých podobách.
Vaše filmy se vždy zajímaly o morální dilemata.
Evokuje to nejrozmanitější pěstitelství zeleniny. Můžete je pěstovat na vodě, ale lepší je to na zemi. Proto mám vždy radost, když se podaří nad tu zem vyrůst, z druhé strany – protože hodně pracuji v zahraničí – bojím se o nezakotvení mého druhu. Neprožil jsem v zahraničí tolik, abych o něm mohl vyprávět. Pak se vždy velice hlídám, abych byl ve shodě s realitou. Stejnou cestou šel kdysi Kieślowski, občas jsme si svá dilemata sdíleli. Krzysztof, který přicházel z dokumentu, najednou uvedl jeden ze svých filmů ve Švýcarsku, ve kterém nikdy nebydlel, a se kterým neměl žádný kontakt.
Nedostatek kořenů můžete zastínit pomocí zobecnění a přidání nadčasovosti vyprávěnému příběhu.
Pokud se pohybuji v prostředí například akademickém, diplomatickém nebo církevním – a znám tato prostředí v různých zemích mnohdy lépe než běžní obyvatelé – pak se cítím kompetentní a v bezpečí. Často sahám k historii, kdy jsem taktéž kompetentní, nelze mi nic předhazovat, protože znám historii, mám k ní přístup jako každý místní obyvatel. Když jsem pracoval na „Paradigmatu”, byl jsem si vědom, že vytvářím jistý obraz, je to můj příběh, mám na něj právo a odehrává se přeci někde na pohraničí Francie a Německa před první světovou válkou. Když jsem pracoval na „Černém slunci”, opíral jsem se o divadelní hru Rocca Familieri, která byla inspirována autentickými událostmi, ačkoliv jsem z této hry vzal pouze první akt a zbytek jsem dopsal…
Zbytek je Vaše představivost…
Představivost, ale také jistý náhled na tehdejší skutečnost. Itálie se mi však zdá méně vzdálená než jiné země. V Americe jsem pracoval na filmu – „Vražda v Catamountu” – opírajíc se o román Jamese Harleye Chasea, byla to velká šance a já tu šanci udělat americký film dostal. Ale můj zásah do obsahu příběhu přenášeného na filmové plátno způsobil, že film měl podstatně menší sledovanost, než kdyby byl film zpracován jako detektivka. Chtěl jsem jít za detektivní příběh a vyprávět věci, které veřejnost nechtěla slyšet…
Američani jednoduše čekali detektivku, žánrové kino.
No samozřejmě, ale já jsem se rozhodl tam strčit něco z Dostojevského. Hrdina, který unikl trestu, začal se jej domáhát a tvrdit, že bez něj nemůže žít. To je americkému myšlení spíše cizí. Film se tu a tam setkal s živým uznáním, byly projekce, na kterých lidé hvízdali, to je také určitý úspěch.
Nesmírně důležité je nejen to, o čem vyprávíte, ale také jakým způsobem. „Iluminace” se stala jedním z nejdůležitějších polských filmů, jednak díky obsahu, ale také díky nekonvenční formě. A co víc, ta forma nestárne a zdá se – stejně jako obsahy Vašich filmů – být univerzální a nadčasová. A čím dál tím více populárnější, což dokazuje například v poslední době skvěle se rozvíjející tzv. video relace.
Tuto formu jsem užil vědomě, něco podobného udělal Tomasz Mann v „Doktorovi Faustusovi”. Tehdy jsem byl po zhlédnutí filmů Jeana-Luca Godarda, Alaina Resnaisa a cítil jsem, že v kině lze udělat mnohem více než doposud. Teď je to pryč, v dnešní době by mi už takový film asi nedovolili natočit.
Iluminace je ve filozofii takový stav mysli, ve kterém se člověk přibližuje k poznání pravdy o světě, o sobě, o smyslu lidské existence. A právě takovou pravdu hledá hrdina Vašeho filmu, student fyziky. Jeho chování komentují přední vědci.
Vzhledem k našim každodenním – někdy důležitým a někdy banálním problémům, bych se chtěl na naši civilizaci ptát z širší perspektivy, zda si druh homo sapiens pomáhá nebo škodí. Nikoliv z ekologického hlediska, protože to je poměrně banální, ale z hlediska duchovního. Ekologie je prázdné slovo, pokud se neodvoláváme na etiku. A to na etiku individuální. Aby svět mohl být ekologický, člověk se musí chovat jinak, přijímat volby, před kterými se obhajuje. A tady je lež celého veřejného života. Všichni říkají, že je třeba zachraňovat planetu, ale už méně ochotně budou jezdit autem nebo jíst méně masa, nosit nekonečné množství nikomu nepotřebného oblečení a odmítat to, co nám reklama nabízí jako naše pomyslné potřeby.
Krzysztof Zanussi
Před několika týdny oslavil 80. narozeniny. Na svém kontě má kolem osmdesáti filmů (!) různých druhů, žánrů a metráží, od amatérských etud přes krátké hrané filmy, dokumentární filmy, epizody televizních cyklů, po věhlasné filmové tituly, které dobře znají milovníci desáté múzy (filmu) na celém světě. Přinesly mu téměř 200 ocenění a vyznamenání (mj. v Berlíně, Cannes, Locarno, Mannheim, Moskvě, San Remo, Teheránu, Tokiu, Benátkách) a spoustu důležitých vyznamenání a doktorátů z prestižních univerzit. Krzysztof Zanussi – polský scénárista, režisér, producent a také pedagog, publicista, filozof – bude čestným hostem retrospektivy během letošního ročníku pražského festivalu 3Kino.
Vždy byl považován za intelektuála kina. Být či mít? A pokud být, tak jak? – tyto dvě otázky zcela definují Zanussiho kino. Již jeho plnometrážní debut hraného filmu – „Struktura krystalu” (1969) – se ukázal jako filozofický diskurz o výběru životní cesty – co si vybrat: zda oslňující kariéru nebo raději existenční rozjímání někde stranou, daleko od shonu. Protože popravdě řečeno Zanussi od začátku své filmové cesty pokládá tu stejnou – nejjednodušší, „nejotřepanější” a zároveň nejdůležitější otázku: jak žít? Jeden ze svých nejlepších filmů pojmenoval – cituje nápis na zdi, který ho okouzlil – „Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou” (2000). Pokud bychom tento titul transponovali, lze tvrdit, že kino pro Zanussiho je “neléčitelná přenosná choroba z filmu na film”.
Pro 3Kino Jerzy Armata
Filmový a hudební kritik, autor několika stovek rádiových a televizních pořadů a několika stovek knížek o filmové tématice, místopředseda Literárního kruhu polské asociace filmařů (Koło Piśmiennictwa Stowarzyszenia Filmowców Polskich) polské sekce FIPRESCI.
Přeložila Aneta Mielniczkova