Po patnácti letech navštívila režisérka, scenáristka a herečka Magdalena Łazarkiewicz Prahu, aby zasedla v porotě šestého ročníku festivalu středoevropského filmu 3Kino. Náš rozhovor nabral nakonec tvar, který jsem tak trochu očekávala – Magdalena rozuměla mým českým otázkám a odpovídala polsky, a já zase ke svému překvapení její polštině docela dobře rozuměla. Česko – polský dialog tedy alespoň za nás dvě funguje!
Magdalena Łazarkiewicz
Diváci festivalu mohli vidět váš debut Poslední zvonění z roku 1989 a zároveň i váš zatím úplně poslední celovečerní snímek z roku 2018 pojmenovaný Návrat. Mezi nimi uplynulo skoro třicet let vašeho života a zkušeností. Změnil se za tu dobu váš filmový svět a jeho témata?
Myslím, že se za tu dobu změnil, ale zároveň v něm zůstaly určité pevné body, které se mou tvorbou prolínají. Vlastně by se obecně dalo říct, že mám takové dva okruhy témat, i když se nad tím normálně tolik nezamýšlím. To až teď vaše otázka mě k tomu vybízí… Poslední zvonění vznikalo téměř paralelně s dobou, ve které se odehrává. Bavíme se o čase roku 1988. Vyprávím v něm o skupině mladých lidí, kteří jsou vlastně takovým hnutím, které doprovází přerod Polska. Pro mnohé Poláky je tenhle film dodnes symbolem změny jejich životů, světa kolem nich a vyjádřením potřeby volnosti. Když se naopak zastavím u snímku Návrat, tak to je velmi vážný a komorní snímek vypovídající o strachu, jež vládne současnému světu. Zabývám se v něm ohrožením lidské existence, která úzce souvisí se situací v rodině. Ta by přece měla být člověku prostorem bezpodmínečné lásky, azylem, místem, kam se může schovat před světem a kde se mu dostane pochopení. A podobně by to pak následně mělo fungovat i v širším kontextu společnosti. Ukazuje se ale, že tyhle vazby jsou zpřetrhané a vše je založeno jenom na destruktivních emocích, lidé se odnaučili spolu komunikovat, jeden druhého chápat a začali jsme se bát emocí. Z toho stavu neutěšeného stavu pak plynou emoce, které vzbuzují v lidských myslích naprostý chaos a děsivou prázdnotu. Přichází krize, která produkuje přetvářku, neschopnost sdílet emoce a rozlišovat pravdu od lži. To je vlastně i obraz současných médií. My už si pak díky tomu nedokážeme uvědomit realitu a správně a citlivě jednat, aniž by vztahy mezi nejbližšími lidmi musely být pokřivené.