VÝSTAVA: Josef Duchan – intuitivní kresba

Vernisáž.: čtvrtek 10.11. 2022 v 17:00 (pasáž domu U Nováků Vodičkova 30, Praha 1).

Pro Josefa Duchana (1970) je tvorba tak základní životní potřebou, jako dýchání nebo pohyb. Jeho zjitřená vnímavost je motorem, který ho sytí i vysává zároveň. Jako extrémně savá houba absorbuje vše, co se děje kolem něj i v něm samém. Vnímá i sebenepatrnější detaily a zcela nenápadné změny, vnímá i to, co ostatní nevnímají. Vstřebaný materiál musí chtě nechtě zpracovat do nové formy a co nejrychleji jej ze sebe vypustit – jinak by explodoval. Jeho starší malby, kresby a rytiny zaplňovaly celou plochu plátna, překližky, ale i pruhu odříznutého z billboardu, umakartové desky, čelního skla automobilu či monitoru mobilního telefonu. Výrazně barevné, spletité, rytmicky se opakující abstraktní fragmenty se shlukovaly i odpuzovaly, srážely i rozpínaly a bujely do struktur připomínajících průřezy organickou tkání, pohled z letadla na nocí tepající megapoli, či víření částic v prostoru – jen nebylo zcela jasné, zda se jedná o dynamické procesy ve vesmíru nebo pod mikroskopem. Na výstavě v galerii Havelka je toto období zastoupeno kresbou Odyssea, která divákovi může sloužit jako návod k dešifrování Duchanova komplexního díla. Samotnému autorovi pak slouží jako matrice, v níž je zabudován univerzální vzorec zobrazení prostoru v rovinách. Quasi-vědecký výkres planet rotujících spirálou lomícího se prostoru se od jeho aktuální tvorby sice formálně liší, propojuje je ale zcela zásadní společný jmenovatel: snaha o zachycení pohybu jevů v čase a prostoru – snaha zaznamenat na dvourozměrné ploše trojrozměrnou realitu ve čtvrté dimenzi (a možná i v dimenzích dalších).  Tento základní princip Duchanovy tvorby zároveň připomíná, jak citlivě přijal koncepci kresby a malby svých profesorů Dalibora Chatrného a Vladimíra Kokolii a rozvinul do svébytné, originální a stále se proměňující podoby. V posledních letech Josef Duchan ustoupil od abstrakce a zaměřil se na jasně definovatelné, snad až banální jevy. Východiskem se mu stává reálný vjem, či lépe řečeno souslednost vjemů v jednom časovém úseku a v prostoru, který je vymezen jeho vlastním pohybem. Kreslí na procházce, během jízdy na kole, v autě, v metru i ve vlaku. Kreslí v ateliéru, v klubech, v hospodách i v kině. Dokonce kreslí i potmě. Jako hypersenzitivní přijímač snímá vrstvu po vrstvě okolní realitu – krajinu ubíhající za oknem vlaku, přibližující se panorama Hradčan, postavy míhající se v ulicích, siluetu ženy Eriky kouřící na balkónu… Každý plán kresby představuje jeden moment, jednu časovou rovinu, které při kreslení skládá znovu dohromady tak, aby zformovaly 3D model své subjektivní percepce. Limitovaný plochou papíru jeden plán vzápětí překrývá dalšími a vytváří tak často hustou síť, v níž lze výchozí motivy stěží dešifrovat. Jindy se proces zastaví u dvou tří vrstev, kde zůstávají konkrétní prvky dobře čitelné. Vedle vizuálních počitků se do jeho práce promítají i zvuky a především hudba, kterou se někdy nechá natolik ovládnout, že její rytmus začne určovat pohyby ruky a obraz se tak stává gestickým muzikálním záznamem. Doslova se zde vnucuje příbuznost s Karlem Malichem (kterou již dříve zmínil Marek Pokorný), především s jeho drátěnými plastikami, v jejichž výmluvných názvech je uložen klíč k jejich čtení: Sedím a dívám se vzhůru ze zorného úhlu, Já a ten, kterého pozoruji, Krajina s věčnem… Přestože výše uvedený pokus o dešifrování Duchanovy metody by mohl naznačovat, že máme co do činění s promyšleným konceptem, v podstatě se jedná o proces na výsost intuitivní, neřízený a jen těžko ovladatelný, kde každý nový výkres je překvapením i pro samotného autora. Divákům – ale i sám sobě – tak Josef Duchan předestírá jedinečnou vizi „integrovaného systému“ naší reality, jehož komplexnost běžným smyslům uniká. Terezie Zemánková, Praha, květen 2021

For Josef Duchan (1970), creation is as essential a need as breathing or movement. His heightened perception is the driving force that both feeds him and drains him. Like an extremely absorbent sponge, he soaks up everything that happens around him and also within himself. He is sensitive to the most minute details and inconspicuous changes, and he also perceives what others do not notice. He must somehow get this absorbed material out and process it into a new form as quickly as possible — otherwise he would explode. His older paintings, drawings and engravings filled the entire area of the canvas or plywood, but also strips cut from a billboard, a formica panel, a car windscreen or even a cell phone monitor. Strikingly colourful, intricate, rhythmically repeating abstract fragments cluster together and repel one another, coalesce and expand, proliferating in structures reminiscent of cross-cuts of organic tissue, nocturnal aerial views of a pulsing megapolis or swirling particles in space — only it isn’t clear whether they are dynamic processes in outer space or under a microscope. In the exhibition at the Havelka Gallery, this period is represented by the drawing Odyssey, which can serve as a guide to deciphering Duchan’s complex work. For the artist himself it serves as a matrix with an inbuilt universal formula for depicting space in planes. Although the quasi-scientific drawing of planets rotating in a spiral of refracting space differs formally from his current work, they share a fundamental common denominator: an attempt to capture the motion of phenomena in time and space — an effort to record on a two-dimensional surface threedimensional reality in the fourth dimension (and perhaps also in other dimensions). This basic principle of Duchan’s work also is a reminder of how sensitively he embraced the conception of drawing and painting of his professors Dalibor Chatrný and Vladimír Kokolia and developed it into a characterful, original and ever-changing form. In recent years, Josef Duchan has moved away from abstraction and focused more on clearly definable, perhaps even banal phenomena. The starting point is a real perception, or rather a sequence of perceptions within a period of time and space that is delimited by his own movement. He draws while on a walk, on his bike, in the car, on the subway and on the train. He draws in the studio, in clubs, in pubs and at the cinema. He even draws in the dark. As a hypersensitive receiver, he surveys the surrounding reality layer by layer — the landscape flashing by the train window, the approaching skyline of Hradčany, figures fluttering past in the streets, the silhouette of his wife, Erika, smoking on the balcony… Each plane of the drawing represents one moment, one layer of time, and while he is drawing they assemble into a 3D model of his subjective perception. Limited by the area of the paper, one plane is immediately overlapped by others, often creating a dense network in which the initial motifs can be deciphered only with difficulty. Other times, the process stops at two or three layers, with specific elements remaining clearly legible. In addition to visual sensations, his work also reflects surrounding sounds, especially music, by which he sometimes becomes so engrossed that its rhythm begins to determine the movements of his hand, and the image thus becomes a gestural musical recording. Here, there is a strong kinship with Karel Malich (mentioned previously by art historian Marek Pokorný), especially with the artist’s wire sculptures, whose eloquent titles contain the key to their reading: I Sit and Look Up from the Angle of View; I and the One I Observe; Landscape with the Eternal… Although this attempt to decipher Duchan’s method might seem to indicate that we are dealing with a well-thought-out concept, it is basically a process that is highly intuitive, undirected and difficult to control, where each new drawing is a surprise even to the artist himself. To the viewers — but also to himself — Josef Duchan thus simulates a singular vision of an “integrated system” of our reality, the complexity of which eludes the five basic senses. Terezie Zemánková, Prague, May 2021